Reklama
 
Blog | ZAOSTŘENO Olomoučtí novináři

Jak jsme na mapě zabodli prst v Sokolově

Zní to zajímavě, dobrodružně a bude za to tablet. Navíc, a to je důležitější než materiální stránka, získáme spoustu nových přátel a kontaktů. A tak jsme se přihlásili do projektu Achillova data 2.

A protože nic nikdy nemůže být jednoduché, i nám se zprvu pletly klacky pod nohama. Než jsme vůbec začali vyšetřovat, tak se náš tým asi čtyřikrát proměnil, málem nás diskvalifikovali a my sami to málem vzdali. Klacky jsme ale zdárně přeskákali. Když se však prvotní problémy přehnaly, začaly ty další.

Třeba takové téma. Najít téma, na kterém se shodnou čtyři lidé, kteří se navíc několikrát vyměnili, tomu říkám, dámy a pánové, výzva. Naším tématem se nakonec stala optimalizace školství. Jinými slovy, jestli opravdu došlo k tomu efektivnímu ušetření peněz, když docházelo ke slučování škol. Původně jsme zamýšleli, že naše téma pojmeme celorepublikově. Což padlo. Následně jsme se rozhodli, že téma uchopíme jinak a použijeme několik případů, o kterých jsme věděli více. Což nakonec padlo taky. A když už jsme se konečně rozhodli, že budeme vyšetřovat sloučení škol v Hořicích… tak to na závěr padlo taky. A začali jsme vyšetřovat sloučení základních škol v Sokolově.

Radši to zbouráme

Reklama

Vypadalo to totiž nadějně. Aby taky ne. Budova sloučené školy, které měla být jistojistě k něčemu použita, si po odchodu posledního žáka vesele chátrala a nic se s ní nedělo. Kromě více než půlmilionové investice na oddělení několika místností. Nepomohlo ani tolik kol prodeje, že se jich nedopočítáte na prstech obou rukou. Cenu budovy město neustále snižovalo, a tak se ze závratných 19 milionů (tržní hodnota podle posudku) staly miliony ani ne tři. Ani za 2,8 milionu město nechce barák prodat, bojí se totiž, že nový majitel nechá bývalou školu přestavět na ubytovnu. A tak se místní místostarosta nechá slyšet, že školu radši nechá srovnat se zemí (odhad demolice je asi 2-3 miliony korun) a plocha se využije jako prakoviště. Nechceme se pouštět do hodnocení logiky věci, ale utvořte si svůj vlastní názor – na mapě je zřejmé, jak velká je nevyužitá plocha přímo před budovou zrušené školy.

Takže když jsme se konečně dostali z rešeršovací fáze, při které jsme procházeli veškeré texty, jež byly o této problematice zveřejněny (a že jich nebylo málo), přišlo na řadu telefonování. A jestli jsme do této doby měli pocit, že se nic neděje, tak pak nás začala překvapovat jedna informace po druhé.

Nic neřeknu, nevěřím vám ani jméno

V Sokolově je totiž celkem XY škol. A vzhledem k tomu, jak to bylo ve všech článcích vysvětleno, se nám dlouho nedařilo rozeznat, která škola je vlastně která. Už jen proto, že chvílemi se o školách mluvilo pod čísly a chvílemi pod názvy ulic. Nicméně začalo telefonování. Mluvili jsme s řediteli škol, kteří nám říkali, jak se na problematiku slučování dívali tehdy a jak dnes. A jejich reakce se lišily. Diametrálně. Někteří s námi jednali velice vstřícně, ale ve své podstatě neřekli nic. Jiní jednali obdobně, ale strávili jsme s nimi na drátě dobrou půlhodinku. Nu a někdo nechtěl mluvit vůbec.

Největším zážitkem byl telefonát s paní ředitelkou nejmenované sokolovské ZŠ. Poté, co se jediný muž v našem týmu představil a sdělil, jaké informace by si přál, velice neomaleně se jej zeptala, proč by mu měla něco takového říci, když ho nezná a nemá důvod mu věřit ani jeho jméno (na malou chvilku jsem dokonce zapochyboval o své vlastní existenci, pozn. Filipa), natožpak důvod, proč volá. Použil naši zaštiťovací větu, tedy že pracujeme v investigativním týmu pod vedením Davida Macháčka z České televize. Zaskočená paní ředitelka se začala vymlouvat, že ČT nemusí nic říkat, ale především, že nám stále nevěří ani vlastní jména. Když se nám po delší době konečně povedlo vysvětlit, kdo jsme, a že nepracujeme pro ČT, bylo nám řečeno, že nám žádné informace ke slučování škol neposkytne, dokud nedostane přímý pokyn od svého zřizovatele. V tomto případě od Městského úřadu v Sokolově. Rozhodli jsme se tedy změnit taktiku a začali jsme se vyptávat na osobní názory na slučování škol. Dostalo se nám však velmi krátkých a strohých odpovědí. Myslím, že za historii telefonních rozhovorů žádná odpověď NE nikdy nebyla tak pečlivě formulovaná a promyšlená.

Průlom…

A přesně to byl ten okamžik, kdy jsme začali mít pocit, že se něco děje. Protože nikdo ze zbývajících ředitelů neměl problém nám cokoliv říci. Nicméně jsme potřebovali vědět více. Podle článků, které jsme k danému tématu našli, jsme zjistili jména několika dalších lidí, kteří se tehdy zásadně postavili proti slučování. Mezi nimi i jedna z učitelek, která dnes působí na škole výše zmíněné paní ředitelky. I ta, přestože se v minulosti proti slučování základních škol ostře vyhradila, odmítla cokoliv říci s tím, že už je to tak dlouho, že se k tomu nechce radši vyjadřovat. Podle toho, z jakého telefonního čísla nám volala, to vypadalo, že paní ředitelka stojí hned za ní.

…a konec. Co teď?

A pak? Pak to padlo. Jak už to v novinařině bývá, nedokázali jsme se z několika důvodů pohnout z místa a čas utíkal jako voda. Téma stále jedním okem sledujeme, ale teď už se věnujeme něčemu dalšímu. A o tom se dozvíte více v příštím blogu.

A abychom se nakonec představili – jsme studenty žurnalistiky na UP v Olomouci.

Filip Titlbach | Anna Kociánová | Jana Menčíková | Zuzana Šumlanská.

Přihlásili jsme se jako investigativní tým pod názvem Olomoučtí novináři do projektu Achillova data, který pořádají Zaostřeno o.p.s. a České centrum pro investigativní žurnalistiku o.p.s.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama